Historie

Chemnitz (česky Saská Kamenice) je třetím největším městem Saska a počet jeho obyvatel v posledních letech opět stoupá. Město leží na úpatí Krušných hor a v uplynulém století se z údolí řeky Chemnitz (Kamenice) rozrostlo přes pahorky na západní i východní straně. Řeka Chemnitz, která dala městu jméno a jejíž český název je Kamenice, vzniká na jižní hranici města soutokem řek Würschnitz a Zwönitz.

První zmínka o Chemnitzu, tehdy pod názvem „locus Kameniz“, pochází z roku 1143; král Konrád III. udělil tržní právo benediktinskému klášteru založenému kolem roku 1136, který podléhal bezprostředně pouze králi (v němčině se pro tuto bezprostřední podřízenost vyvinul pojem reichsunmittelbar). Z tohoto privilegia lze usuzovat, že král chtěl založit město, nejde však o zakládací listinu středověkého města. Plánovaně založené a přímo králi podřízené město vzniklo pravděpodobně po roce 1180 a o století později mělo i radní ústavu. Později však přešlo do vlastnictví míšeňského markraběte.

Ten městu ve 14. století udělil výsady, které jej ekonomicky posílily. Mimořádný význam mělo zvláštní právo (Bleichprivileg) z roku 1357, které povolovalo čtyřem občanům města zřídit na řece Chemnitz bělírnu. Kromě toho markrabě zakázal vývoz příze, lnu, niti a neběleného plátna. Chemnitz tak získal velmi důležité postavení v oblasti textilní výroby a obchodu. Výrazem ekonomické síly města bylo získání vlastnického práva na půdu od kláštera v roce 1402 a zakoupení vyšší i nižší soudní pravomoci a cla od vládce země v roce 1423.

Od roku 1470 sídlila v Chemnitzu asi osm desetiletí vycezovací huť a měděný hamr. V bezprostředním napojení na krušnohorské hornictví vytvořili Nickel Thiele a Ulrich Schütz starší a jeho syn impérium, které se vyznačovalo raně kapitalistickým způsobem výroby. Bez chemnitzské huti a hamru by nevznikly příslušné pasáže v hlavním spisu Georgia Agricoly „De re metallica“. Tento slavný a všestranný raně novověký učenec působil ve městě od roku 1531 jako lékař a starosta.


V 17. a 18. století pracovala více než jedna třetina chemnitzského obyvatelstva v textilní výrobě; zvláštního významu přitom nabyla tiskárna kartounu. V roce 1770 založil bělič a barvíř Georg Schlüssel tiskárnu kartounu, která dodávala dalším podnikům. Ta se stala předzvěstí tovární výroby. V roce 1771 následovala tiskárna kartounu Pflugbeil und Co., spojená se skladem a prodejem tkanin, která později zaměstnávala asi 1200 lidí a v roce 1799 podnikla první pokusy o použití strojů. Na tomto vývoji měli velký podíl především makedonští (= řečtí) obchodníci s bavlnou.

V 80. a 90. letech 18. století zahájili řemeslní mistři jako Christian Wilhelm Forckel, Matthias Frey, Carl Gottlieb Irmscher a Johann Gottlieb Pfaff přechod k průmyslové revoluci v Sasku, když vynalezli a zkonstruovali spřádací a mykací stroje; průmyslová revoluce pak byla dokonána v podobě prvních strojních přádelen bavlny bratrů Bernhardových v Harthau a společnosti Wöhler & Lange kolem roku 1800. Chemnitz se tak stal jedním z nejdůležitějších průmyslových center a vyvinul se již v roce 1817 v nejvýznamnější tovární a druhé nejvýznamnější obchodní město Saského království.

Od 30. a 40. let 19. století ovlivňovaly podobu města a ekonomický rozvoj svými podniky takové osobnosti jako Carl Gottlieb Haubold, Richard Hartmann (saský král lokomotiv), Louis Schönherr a Johann Zimmermann. V roce 1852 bylo dokončeno napojení na železniční síť a v té souvislosti se Chemnitz stále více rozvíjel v „saský Manchester“, jak to v roce 1859 popsal Berthold Sigismund: „... v Chemnitzu i v jeho okolí převládají tovární budovy, z nichž je jen u několika nejnovějších zjevná snaha zohledňovat kromě účelnosti také krásu.“


Srovnání s anglickou průmyslovou metropolí se nabízelo při pohledu na množství komínů továren a sléváren a s tím spojený nárůst kouře a znečištění, i kvůli ubohým sociálním poměrům. Pojem „saský Manchester“ odráží však i hrdost na výkony domácího průmyslu, zvláště strojírenství, které bylo schopno stále více překonávat nadvládu anglického konkurenta. Právě v 60. letech 19. století se Richardu Hartmannovi a zakladateli německé výroby obráběcích strojů Johannu Zimmermannovi podařil průlom na mezinárodní scénu – na světových výstavách získali několik ocenění za své stroje, kterým se ty anglické již ani zdaleka nevyrovnaly.

Paralelně k průmyslovému rozmachu probíhal i rozvoj města.
Díky využití koňské dráhy se po roce 1880 zlepšila dopravní situace v centru města a v roce 1893 následovala tramvaj na elektrický pohon. Nové výrobní areály s moderními hnacími a pracovními stroji zabíraly další plochy a charakterizovaly podobu města. Chemnitz se stal národním centrem textilní výroby a strojírenství, jehož výrobky patřily k nejžádanějším na celém světě. Vznikaly na svou dobu moderní tovární budovy, jako třeba přístavba k hauboldovské strojní továrně v roce 1917 a závod Astra na konci 20. let 20. století. V roce 1936 se Chemnitz stal sídlem firmy Auto Union

Počet obyvatel města enormně rostl. V roce 1883 se Chemnitz proměnil ve velkoměsto, jen o 30 let později tu žilo již více než 320 000 lidí; v roce 1930 mělo město 360 000 obyvatel, což je nejvyšší počet v jeho historii. Od roku 1844 do roku 1929 se území města významně zvětšilo díky přičlenění 16 příměstských obcí. Zastavěly se části Anger (za dnešním hotelem „Mercure“) a Graben (ulice Theaterstraße a Bahnhofstraße až k Poštovnímu dvoru), Kaßberg a ulice Stollberger Straße byly využity pro výstavbu dražších bytů, z částí Sonnenberg, Brühl, Südvorstadt a Schlosschemnitz se vyvinuly čtvrti s dělnickými byty.

I centrum města se proměnilo ve velkoměsto.
Na náměstích Markt a Johannisplatz a v ulicích Poststraße, Theaterstraße a Königstraße vznikaly obchody, kanceláře, banky a pojišťovny. Městská správa postavila mezi lety 1883 a 1915 jatka, tržnici, elektrárnu, Městské muzeum, požární stanici, zastavárnu, Nové městské divadlo, Novou radnici, plynárnu, Küchwaldskou nemocnici, mnoho škol a velodrom. V polovině 30. let 20. století byl Chemnitz napojen na dálniční síť.

Za druhé světové války vyráběly chemnitzské závody opět ve větší míře pro účely zbrojení. Od roku 1940 zde probíhaly vzdušné výstrahy, v únoru a 5. března 1945 pak město zasáhly nejtěžší nálety. Na konci války přišly ve městě o život téměř 4000 lidí a centrum i přilehlé obytné oblasti na více než šesti kilometrech čtverečních byly zničeny. Namísto oprav se v polovině 50. let přistoupilo k výstavbě nového, rozlehlého městského centra. To tak získalo zcela jinou podobu. Stará zástavba ve čtvrtích z gründerské doby byla zanedbána a namísto toho vznikaly od poloviny 60. let na okraji města velké obytné zóny. Karl-Marx-Stadt, jak zněl název města Chemnitz v letech 1953 až 1990, byl nadále centrem strojírenství a na konci 80. let měl 315 000 obyvatel.


Politický a ekonomický převrat, který započal na podzim roku 1989, vedl k vybudování místní samosprávy a výkonných průmyslových zón. Dnes jsou významnými zástupci ekonomického života středně velké, inovativní společnosti a startupy v nových průmyslových a komerčních oblastech. Obraz města proměnila nová výstavba obytných a obchodních budov, rekonstrukce tradičních obytných zón, jako je Kaßberg a Sonnenberg, či památkově chráněných staveb a především nová podoba městského centra.